na Blog.cz

Včera bylo poprvé odvysíláno úplně nové oficiální video na dosud jedinou vydanou písničku z nového alba! :-) Tady je, na režii se podílel dokonce i Gerard!

Tak a je to tady, nový album MCR vychází 22. listopadu, máme z toho takovou radost, že to ani slovy vyjádřit nejde, tak máme aspoň novej veselej look blogu. Ve stylu klipu k první ochutnávce z alba "NaNaNa"

Milujeme tuhle skupinu!!!!!!!!!!!!!

Byl už večer, chtěla jít spát, nebo vlastně ne, i když byla k smrti unavená, byla vlastně šťastná a hlavně věděla že prospat to nechce, nevěděla ale dělat, napadalo jí toho strašně moc co by se dalo dělat a na co se tolik těšila. Přemýšlela o všem co se stalo a co se asi stane. Byl klid, a byla noc, ani hudba nehrála, všechno spalo, a ona přemýšlela co bude dál. Kolik se toho za poslední rok změnilo, jakým směrem svůj život vlastně obrátila, a snažila se vnímat všechny ty emoce co cítila, když se zase vrátila uplně na začátek, tam odkud vyšla, kde to všechno začalo, v domě rodičů. Je zvláštní začít život ze dne na den někde uplně jinde a pak se po době vrátit zpátky na návštěvu, kde si šlověk na jednu stranu jako na návštěvě vůbec nepřipadá, ví že tam patří a nic mu nepřipadá cizí, na duhou stranu ale ví, že jeho místo už je jinde a že navázat tam kde naposledy přestal už není možné. 

Nedá se přehlédnout jak moc se za ten rok změnila, co se naučila a jak se vůdči jistým věcěm vyhranila, přemýšlí o tom všem co zažila a ví, že kromě nejlepší kamarádky se spoustu těch věcí nikdy nikdo nedozví a proto jí ani nemůžou plně pochopit. Pokud to tedy vlastně vůbec jde, alespoň částěšně pochopit někoho jako je ona. Je na sebe hrdá, ví že to zvládla, že si splnila svůj největší sen a že se nereálné stalo skutečným a ona je v domě u rodičů doopravdy jen na dovolené a za dva týdny zase sedá na letadlo a vrací se "domů" . Na straně druhé má pochybnosti, nejistotu, možná někde v koutku duše i obavy, ale nemá strach, má odvahu a vrátí se a probojuje se dalším rokem daleko na ostrově. Vydělá si ty pitomý peníze, bude studovat! Těší se. Je zvědavá. Ale stejně, ví že se jí bude stýskat, ví že jí bude smutno, a že přijdou chvíle kdy by se na všechno nejradši vy*****, a ví jak daleko od všech bude Co když už na to nebude mít sílu a co když už jí ani tu energii vynakládt nechce?  Ale v čechách taky zůstat nechce, tady není její místo, to ví. je zmatená. Nemůže ale nic říct, protože už tak jí stolí nekonečné úsilí si svoje rozhodnutí před všemi donekonečna obhajovat a ona to nemůže najdnou sama od sebe zpochybnit, alespoň ne veřejně. Jako blbec vypadá v očích všech už teď a ona je chce přesvědčit že si zvolila správně a že to zvládne. Vlastně o tom sama nepochybuje, jen přemýšlí. Tady zůstat nechce, zpátky se těší, ale ví moc dobře jaké prolémy jí tam čekají a neni si jistá jestli jim bude schopna čelit, a odjet někam jinam se teď moc nehodí, snad na jaře vyjde ten nepál, vypadá to slibně, 3 měsíce v horách sama pracovat jako charitativní pracovník v domorodé vesnici. Je z toho nápadu nadščná a myslí to smrtelně vážně. Je blázen, a je na to hrdá, jen aby byla také dostatečně silná, protože cesta po které se vydala nebude růžemi lemovaná. Kéž by jednou někde našla to co hledá. To ale asi ještě chvíli potrvá když sama vlastně neví co by to mělo být. Je jí teprve 20, však má čas, snad....

Někdy mám pocit, že by člověk vážně v jistých situacích potřeboval nějakou zaručenou příručku, podle který by se mohl řídit a stoprocentně se spolehnout na výsledek. Je to těžký, žít život na první pokus, bez možnosti zpětnýho kroku, to se mnou jistě každej bude souhlasit. Žij každej den, jako by byl tvůj poslední. Naše velmi oblíbené motto. Ale řídíme se jím vážně? Snažíme se o to aspoň? V některejch aspektech určitě, ale pak jsou situace, kdy strach a nejistota stejně vítězí a my prostě jenom sedíme, uvědomujeme si moc dobře, že nám právě před očima uniká něco, po čem toužíme, ale nedokážeme dělat vůbec nic. Jako bychom radši než se natáhnout, seděly pod jabloní a čekaly, až to jablko spadne samo, až bychom se dočkaly akorát toho, že na konci léta shnije. :) Nejhorší na tom je, že i s touto zkušeností tam my dvě napřesrok stejně budem sedět zase, nepoučitelný..

Mám na vás jednu otázku. Co je pro vás podstatnější peníze nebo rodina a přátelé. Kdo odpověděl peníze, dál číst nemusí, tenhle článek mu k ničemu nebude. Kdo ale odpověděl rodinu a přátelé, tak ať si taky zodpoví otázku zda je pro něj důležitej úspěch. Ste rádi v něčem úspěšný? Máte rádi když vás ostatní za úspěšný považujou? Je to divná otázka, já vim, v tomhle kontextu.

Přesočim teď někam jinam. A k úspěchu se dostanu později. Zajímalo by mě proč lidi pracujou celej den, proč chtěj mít dobrou práci. Vážně já nechápu označení "pan Novák má fakt dobrou práci". Když vám někdo tohle řekne, neznamená to nic jinýho, než že pan Novák vydělává hodně peněz, ale co to má co společnýho s tim jestli ta práce je nebo neni dobrá. To je první věc, v mejch očích musí dobrá práce člověka bavit a naplňovat ho, a měl by si v ní vydělat na nájem a něco k jídlu. A tim se dostáváme k druhý věci, proč tam lidi sou celej den? No odpověď je taky na snadě, víc hodin víc peněz. Takže si to shreme, pak Novák strávi celej den nudnou prací, a je tam od rána do noci každej den a na účtě má miliony. No kdo by nechtěl, jen takovej háček, co s těma milionama bude asi dělat, pravděpodobně koupí dětem Wii konzoli a nejnovější hry k tomu, samozřejmě to obědná online, jít do obchodu stojí čas a čas sou peníze. Děti happy, jakej je táta super, úspěšněj podnikatel, nebo bůhvíco. Sen všech nás, nebo snad ne? 

V mejch očích je doba nutná strávit v práci omezena opět jen na nutnej počet hodin pro peníze na nájem a něco k jídlu, v případě pana Nováka, se mi jeví jako nejlepší možnost jak udělat radost dětem, je vzít je odpoledne na zmrzlinu, do parku nebo do zoo, strávit s nima celý odpoledne a ne je nechat doma samotný napospas virtuálnímu světu. Ruku na srdce, kam chcete dojít ve svym životě vy? Chcete dobrou práci? Nebo jinak, co chcete letos na vysvědčení? Chcete na vysokou? Jak chcete udělat zkoušky? Chcete tu školu dodělat? Chcete si najít pak dovrou práci? A chcete jezdit na dovolenou k moři? To je obraz naší společnosti o úspěšnym člověku. A neni nic divnýho na tom že to všichni tak chtěj a všichni za tim směřujou. Byť mi víceméně dá většina za pravdu, že rodina a přátelé jsou důležitější než peníze, už od útlýho dětství jsme tlačený a popoháněný k tomu jednou vystudovat, najít si "dobrou práci" a za penězma se hnát, ať si to příznáte nebo ne, je to jen řetěz věcí kterej na sebe navazuje a vždycky končí stejně, a totiž, celym dnem strávenym v práci na úkor rodiny, přátel, lidí na kterejm vám na světě nejvíc záleží. 

Lidi z nějakýho nepochopitelnýho důvodu obětujou drahocenej čas vyděláváním peněz na věci který nepotřebujou, místo toho aby ho trávili s těma s kym chtěj. Radši si plněj hlavu starostma a stresujou se prací pro pár nepodstatnejch korun, místo toho aby si vyšli na procházku, váleli v parku, nebo cokoli co je baví. Dny utíkaj a čas už se nevrátí, nikdy, až najednou zjistíte, že ani milony na účtě a krásnej barák vám nevynahradí , jedinej den kterej jste nestrávili s těma který máte rádi. Čas nejsou peníze, čas je život, váš život, ten máme jen jeden a každej den je zázrak, kterej nejde penězma nikdy zaplatit. A byť minimálně s touhle věcí pravděpodobně většina lidí souhlasí, a ví, že mám pravdu, tak se stejně za prací a penězma požene. Takže ještě jedou, máte rádi úspěch?

Neni na tom nic neobvyklýho když ano, maj ho rádi všichni, já sem byla vždycky pravej opak perfekcionisty, sem spíš flákač, nikdy sem nebyla soutěživá, což hlavně v hodinách tělocviku byl můj velký handicap :D ... ale časem sem zjistila, že jako všechno ostatní i tohle má svojí kladnou stránku, a teď sem za tuhle svojí vlastnost strašně šťastná,

Přes celý záda mám tetování "žij každej den jako kdyby to byl tvůj poslední" a to je moje životní filosofie, to je můj život a to je moje rozhodnutí, a byť všichni víme že tenhle den může naším posledním být, nikdo podle toho neumíme 100% žít a je nás jen málo, co se snažíme si to aspoň uvědomovat a snažit se na to nezapomínat. Neznamená to, že nechci pracovat, a chci si v životě jen užívat a bezstarostně jím proplouvat, ani náhodou. Tohle znamená, že chci aby všichni co je miluju věděli jak moc mi na nich záleží, chci s nima trávit čas pokud to jde, chci aby každej den měl nějaký naplnění, chci každej den udělat někomu jen tak radost, chci abych se z každýho dne radovala já, a nechci si život kazit nesmyslnym stresem a vydělávánim peněz a jejich utácenim na věci a oblečení který nepotřebuju. Když si hledám práci tak je pro mě důležitý hlavně to, abych tam ráda chodila, ne to abych pak ráda chodila k bankomatu a obdivně obdivovala tu částku co mám na účtu. Já radši jdu s kamarádama do parku a za skromný peníze si uděláme piknik, než jít se najíst do nejdražší restaurace. Já si na zastávce ráda počkám na autobus a v něm si povídám s lidma, znám se se všema řidičema pravidelnejch linek se kterejma jezdim, než si sednout do auta a odvézt se pohodlně kam potřebuju, já ráda chodim daleko na zastávku a poslouchám ve sluchátkách hudbu a raduju se ze světa, usmívám se na lidi kolem sebe a mám radost že oni se usmívaj na mě. Já sem na světě prostě šťastná tak jak sem. Rozhodla sem se jít opačnou cestou než cestou úspěchu a uznání, rozhodla sem se jít strastiplnou cestou proti směru většiny, zato posměru svýho srdce a nejvíc na světě bych si přála aby všichni tu svojí cestu štěstí našli, ať už je kdekoli, protože svět by byl tak šťastný místo, kdyby lidi jednali tak jak vědi že je správný a vykašlali by se na hodbu za všim tim co nepotřebujou a na chvíli se zastavili a užívali si toho že život je prostě krásnej i bez nový sedačky v obýváku a dovolený v karibiku.