disappointed

1. března 2010 v 5:05 | Love CreepyCute Halloween |  Our Diary
just dont know where to start.... fuck it....founf out somethin' really important about friendship, that I've almos forgotten.
Dál radši v češtině, neb máme především české čtenáře, a hlavně ten o kom tohle pojednává by tomu vůbec neměl rozumět nebo se zejtra stěhuju.
Za posledních pár měsíců sem se naučila spoustě věcí, narozdíl od většiny lidí co v tomhle věku odjedou do ciziny a naučí se ostrejm loktům, schopnosti bojovat sami za sebe, já sem se potřebovala naučit pravej opak. Průbojná a bojovná sem byla až až. naučila sem se pokoře, schopnosti přiznat svojí chybu, prohře,naučila sem se čelit sama neúspěchu a zklamání, naučila sem se bejt sama se sebou atd. Ale naštěstí sem se nenaučila jedný věci, a to, nechat si srát na hlavu. Až dneska mi došlo jak moc sem se změnila. když sem viděla svojí reakci, byla sem naprosto v šoku, protože moji český kamarádi by mě ani náhodou nepoznali.
Sem strašně vděčná za to jaký lidi sem tu potkala a svojí vděčnost se jim taky snažim projevovat, mám je strašně ráda audělala bych pro ně všechno, ale každá věc má svoje meze a to, že ze mě už neni konflikní člověk, plyne hlavně z toho že jim věřim, věřim že nezneužijou mýho dobrýho srdce, dobrýho úmyslu a mojí laskavosti. Sami mi projevovali dobro zcela nezištně a tak sem neměla důvod jim nevěřit. Nemám náladu tady popisovat jak mě znala většina lidí v čechách a jak sem znala já sama sebe, ale ve zkratce řečeno, sem si nenechala nic od nikoho líbit a věřila sem opravdu jen těm nej nej nejbližším. Tady když se mojí spolubydlící zlomil podpatek, tak sem jí hned běžela domů pro nový boty, když potřebovala povlíct postel, a samotný by jí to trvalo moc dlouho, tak sem jí s tim hned jak mě zavolala přispěchala napomoc, když měla v práci hlad, tak sem jí doma udělala senvič a přinesla jí ho atd... a vtipy na téma že sem boty nepřinesla dost rychle a k jídlu nepřinesla něco jinýho sem prostě nevnímala. Brala sem to jako srandu a nutno říct, že sem si jí taky kvůli všemu možnýmu dobírala, brala sem to prostě jako legraci a neočekávala zradu. Chyba chyba. Netušim jak byl pohár mojí trpělivosti velkej, ale ona očividně dospěla k názoru že mi nic z toho nevadí a že si může dovolit co chce. Poslední kapkou se stala blbost, ale důsledky budou velký, což ona teď jistě ani netuší jak.
Chtěli sme jakožto 3 spolubydlící jít do baru, šli sme ulicí kde byly 3 bary kam normálně chodíme a shodou okolností sme všichni tři řekli jeden bar kam nechceme a shodou okolností nezbyl jedinej bar kam bysme mohli jít. Jenže ona potřebovala na záchod a tak padla jasná volba na bar, kam sem nechtěla já. Já přece překousnu všechno a je to vlastně jedno. Shodou okolností sem narozdíl od ní nespala celej den, byla sem otrávená že sme tam šli, všichni ostatní si prosadili že tam kam nechtěj oni se nepůjde, ale kam kam nechci já bylo všem fuk. Pak došlo k nedorozumnění v obejdnávání pití a ona mi dala všechno za vinu a já se nasrala. Ona nemohla uvěřit že sem naštvaná, asi poprvý za půl roku co se známe, kdy mě neviděla jen se smát a všechno odkejvat mě viděla na něco remcat. A tak mi začala nadávat. Neměla tušení, co se ve mě právě odehrálo, rozhodovala sem se mezi pláčem nebo narvánim její hlavy do záchodový mísy. Myslim že vůbec nečekala mojí reakci a tak sme se začaly hádat. Upozorňuju, že já sem se fakt držela, nechala sem jí mluvit a sama se ke slovu nedostala. Jediný co mohla z mojí reakce pochopit, je, že mi poprvý v životě něco neni jedno a že jí poprvý nedávám za pravdu. Odešla sem se svym druhym spolubydlícim, kterej řekl, že tohohle nechce bejt svědkem a já jí nechtěla zabít, tak sem odešla taky, abych si to v klidu promyslela než udělám nějakou blbost a ještě při loučení sem se víceméně omlouvala. Čim víc času ale od tý hádky uplynulo, tim víc sem přesvědčená o svojí pravdě a o tom že je na čase se sama za sebe zas jednou postavit.
Uvědomila sem si jednu důležitou věc, všichni sme na stejný úrovni a podle toho se k sobě musíme chovat. Nikdo neni víc ani míň, a nikdo nesmí nikoho ponižovat a brát jeho názor jako méněcenej. Každej sme jinej, a každej máme na věci svůj názor, a musíme si za svym nározem stát, protože ten nároz, to sme my, je to neše přirozenost, nikdo nám nesmí vnucovat bejt jiný. Může s náma o tom diskutovat, argumentovat, ale ne nás nutit, nebo co hůř jen očekávat pokývání hlavy místo odpovědí. Já sem já, a komu se to nelíbí ať mi prdel políbí. Přátelství je vzájemný komunikaci, dialogu, diskuzi. Pokud stojí pouze na tom, že právo vyjádřit se má jen jeden a druhej radši mlčí, tak to neni přítelství. Odmítám přijmout, když je člověk respektovanej a branej za přítele, použe když papouškuje a odkevá nároz toho druhýho. To neni přátelstváí ale egoistický dokazování si svojí moci. A o takový "přátelství", je mi líto, nestojim.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Piratka Piratka | 1. března 2010 v 10:06 | Reagovat

no...jiný kraj, jiný mrav, ale tohle by snad mělo být stejný...když mám ráda člověka, tak mu to asi nebudu dávat najevo tím, že do něj budu neustále rejpat a ponižovat ho.
Snad až přijedeš domů, tak to bude dobrý :-)

2 Love CrepyCute Halloween Love CrepyCute Halloween | Web | 1. března 2010 v 19:42 | Reagovat

menší problém by mohl bejt v tom, že moje doma je tady :)

3 Piratka Piratka | Web | 4. března 2010 v 20:18 | Reagovat

aha, no tak to trošku mění situaci....ale radši do toho nebudu kecat, ikdyž to stejně nic nezmění :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.